Pád východního bloku jako byznys plán narkomafie - Kolumbijské schůzky

S trochou nadsázky můžeme říci, že konspirační teorie o tom, kdo, jak a proč spustil pád železné opony a vlnu sametových revolucí, se začaly objevovat už v roce 1989. Teorií je celá řada, ale dosud nebyla žádná z nich prokázána. Proč? Protože nejsou pravdivé.

Mocní tohoto světa jistě mohli mít zájem na svrhnutí tzv. socialistického bloku. Americké tajné služby mohly (a pravděpodobně se o to i snažili) připravovat převrat v zemích východního bloku. Všemocná KGB zase se svým přístupem k informacím o kolísajícím socialistickém hospodářství mohla připravovat jakýsi plán B pro své členy. 

Je také logické nezapomínat na obvyklé podezřelé, tedy Ilumináty, jejichž chapadla sahají do všech tajných služeb světa a do mnoha vládních paláců… Informace o židovském pozadí konspirace jsou na druhou stranu veskrze mylné, neboť je zřejmé, jak moc byla židovská klika namočena do vedení Sovětské sféry vlivu.

Peníze, mraky peněz

Opomněli jsme jednoho světového hráče. Mocnost, která se tváří, že stojí mimo politiku, avšak vždy měla skrytou agendu. Abychom se dostali do obrazu, musíme se vrátit o několik desetiletí dříve. Do doby, kdy byl východní blok víceméně etablován, ale studená válka zuřila dosti tvrdě. 

Přesuňme se do Jižní Ameriky šedesátých let dvacátého století. Ocitáme se hluboko v kolumbijské gžungli. Země je zmítána boji o moc. Ke slovu se začínají hlásit levicové guerily. Vznikly z lidu a snaží vytvořit stát, který bude spravedlivý pro všechny, i ty nejchudší…

Opravdu? Skutečně se vám při jménu Kolumbie vybaví místo, kde jsou si všichni rovni? Ne, zcela určitě si vzpomenete na kokain, Pabla Escobara a narkomafii tak mocnou, že se jí nedokázaly postavit ani Spojené státy (tedy poté, co se jim vymknul z rukou, jak si povíme později).

Co bylo dřív?

Ačkoliv se to v oficiálních učebnicích nedočtete, latinskoamerické guerilly nezačaly podnikat v narkotikách proto, aby získaly prostředky pro svůj boj. Celé to divadlo o revoluci bylo od začátku plánováno jako zástěrka. 

Představte si následující situaci - obýváte místa, kde se snadno pěstuje koka. Jste obklopeni nepřehledným terénem, kde se můžete snadno schovat a máte k dispozici dostatek chudých a bezbranných lidí, které můžete zaměstnat, případně k práci donutit násilím. Máte dokonalou továrnu na drogy. 

Je tady ovšem drobný zádrhel: logistika a distribuce. To, co vypadalo jako výhoda, se obrací proti vám. Jak dostat produkt ke konečným zákazníkům? Připomínáme, že se ocitáme v době, kdy drogy jako kokain mají cenu zlata a peníze leží hlavně na severní straně amerického kontinentu. Otázka tedy zní: Jak dostat produkt k Američanům?

Pablo Escobar začal mluvit.

Americký sen

Jak dostat drogy do USA? To je otázka v hodnotě miliard dolarů a velmi složitý úkol. Narkomafie ho ale vyřešila znamenitě. Už v roce 1964 se v kolumbijské džungli sešli zástupci drogových mafií Kolumbie, Nikaraguy, Mexika, Panamy a hovoří se také o zástupci z Kuby.

Na těchto setkáních, pro které se později vžil název Kolumbijské schůzky, se začal rýsovat projekt, který si svou složitostí nezadá s plány ropných korporací na ovládnutí trhu za pomoci loutek sedících v ministerských křeslech.
Prvotní impulz zavdal nikdo jiný než Manuel Antonio Noriega. Jeho bonmot “když chcete dostat zboží do Ameriky, pošlete si pro něj Američany”, vešel do dějin. 

Viditelný a všeobecně známý výsledek Kolumbijských schůzek si pamatujeme všichni: zapojení CIA do obchodu s narkotiky, Noriega jako prominentní agent atd. (viz třeba http://rationalrevolution.net/war/cia_drug_connection_under_reagan.htm).

Jak se to mohlo podařit?

Trik byl v tom, že se vytvoří taková atmosféra, ve které budou muset USA reagovat. V okamžiku, kdy se do zemí jakou je Kolumbie začnou dostávat agenti, bude už snadné je vytipovat, přemluvit nebo zmanipulovat. Ideologie posouží jako mocná manipulační zbraň - ostatně jako vždy.

Narkobaronům se podařilo v hlavách agentů CIA (a jim nadřízeným politikům, vystrašeným z komunistické hrozby z jihu a ze studené války obecně) vyrobit takový zmatek, že byli ochotni nechat si do země posílat stamiliony tun nejčistšího kokainu nebo marihuany. Jenom ze strachu z nástupu socialismu.

(Ponechme stranou dobře známou skutečnost, že ohrožení občanů drogami nemá pro ty, jenž mají v rukou moc, pražádnou váhu. Seznam chemikálií, kterými jsou obyvatelé tzv. “demokratických států” krmeni, aby byli poslušní, by vydal na celou brožurku.)

Zlatá osmdesátá

Projekt, vzešlý z Kolumbijských schůzek, fungoval náramně - alespoň pro producenty narkotik. Výnosy stoupaly. Guerilly z obou stran politického spektra sehrávaly úchvatné a srdceryvné divadlo o boji za utlačovaný lid, přičemž od určité hodnosti jejich přestavitelé moc dobře věděli, za čí zájmy kopou, jak víme třeba z doznání subkomandéra Leóna Catatumby. CIA se mohla přetrhnout, aby pomohla exportu drog a sehnala dost peněz na pravicové bojovníky, kteří mezitím popíjeli někde ve skrytu se svými levicovými nepřáteli… 

Skutečnost, že civilní obyvatelstvo trpí, samozřejmě nikoho nedojímala. Když jde o zájmy mocných, nemá lidský život žádnou cenu. 

Behem osmdesátých let se ovšem začala sitace přeci jen pomalu měnit. Došlo ke konjunktuře celého odvětví a podle nevyhnutelných zákonitostí kapitalismu přišel propad. Celý projek začal pomalu opouštět pološero, ve kterém se nacházel, a lidé se začínali ptát. Američtí občané se ptali, co dělají agenti jejich vlády v zemích Latinské Ameriky a občané latinskoamerických států byli zcela vyčerpáni narkokartely, gerillovými bojůvkami a fašistickými diktátory.

Co bylo nejdůležitějsí pro následující vývoj, byly čistě ekonomické zákonitosti - zvýšená produkce a kvalitní distribuce znamenaly pokles ceny. A tím pádem pokles marží narkomafie a snížení výnosů všech, kdo jí v podnikání pomáhali.

Druhé kolo Kolumbijských schůzek

Jste v představenstvu všemocné korporace. Zájem o váš produkt uvadá, ceny klesají, marže jsou mizivé. Co uděláte? Správně, expandujete na nové trhy.

A to byl přesně cíl druhé vlny Kolumbijských schůzek, které se konaly na utajeném místě (hovoří se o sovětské ambasádě v Panamě nebo v Mexiku) v polovině osmdesátých let. 

Bylo konstatoáno, že za železnou oponou leží pole neorané. Pokud by bylo docíleno pádu této nepropustné hranice, narkobyznys by mohl pokračovat. Jedna z největších událostí druhé poloviny dvacátého století je důsledkem obchodní strategie!

V záhybech sametu

Agenda byla ustanovena následujícím způsobem. Úzká spolupráce s KGB a naprosté utajení před CIA a jejich partnery. Představitelé drogových kartelů byli jako obchodníci obeznámeni s fungováním peněz. Vlivným lidem v sovětských tajných službách slíbili podporu v jejich podnikání, ať už bude jakékoli, obchod s drogami nevyjímaje. 

Tím se dá jednoduše vysvětlit pozdější raketový nástup moci ruskojazyčných mafií na celém území bývalého východního bloku a neuvěřitelně rychlá proliferace drog mezi obyvatele. Ruku v ruce jde také pochopit, proč se celé impérium sesypalo tak rychle a bezbolestně. Po řízeném testu v Berlíně, kterému ještě spolu s lidmi KGB přihlíželi také “mlčenliví muži s latinskoamerickými rysy”, jak to později popsal bývalý vysoký představitel východonemecké Stasi, bylo jasné, že se všichni zainteresovaní těší na novou éru svého podnikání. Nikdo nebude klást odpor.

Proč se ale vše dělo za zády Američanů? Vždyť ti by dali cokoli, aby ukončili - navíc vítězně - studenou válku... nebo ne? To je samozřejmě naprostý nesmysl. Zbrojní komplex, který ze závodů ve zbrojení získával neskutečné peníze, by si tak snadno nenechal vypustit rybník. Jediný možný způsob, jak zabránit fiasku celého plánu, bylo pracovat v naprostém utajení.

Escobar promluvil - a zemřel

Narkobaroni byli vždy mistři konspirace. Vše se jim podařilo utajit (a možná tak zabránili světové válce, kdo ví?) a v tajnosti také nějakou dobu udržet. Kdyby nebylo Pabla Escobara, který začal mezi svými přáteli mluvit, asi by nikdy nevyšla najevo pravda.

Escobar byl agent CIA a dělník narkomafie, který se vymknul kontrole. Snažil se udělat pro sebe, možná se svými charitativními akcemi pokoušel uklidnit své černé svědomí, kdo ví? Muž, který se dvě dekády pohyboval na špičce drogového byznysu a byl nedotkutelný, se 2. prosince 1993 najednou válí ve vlastní krvi u nohou příslušníků speciálních jednotek. Náhoda? 


Havlův mafiánský kapitalismus

Je zjevné, že vládnoucí elity věděly, co se stalo. Také není náhoda, že i v naší zemi se rychle k moci dostaly lidé z okruhů tajných služeb i podsvětí. Role tzv. disidentů v této události není zcela jasná, v okamžiku nástupu k moci musely i tyto figurky na šachovnici velkých hráčů nahlédnout alespoň záblesk pravdy.

Ačkoli byl projekt s pádem železné opony - a tedy splněním svého cíle, otevřením nových trhů - ukončen, dozvuky máme před očima dodnes. Nešťastnou roli zde sehrál i Václav Havel. Během svého prezidentování musel přihlížet rozvoji zločinu ve všech patrech politiky. Když potom na sklonku devadesátých let mluvil o “mafiánském kapitalismu”, jen málokdo pochopil, co tím měl skutečně na mysli.

Žádné komentáře:

Okomentovat